Karel Božek – Šohaj ze Staré Břeclavi v lajblu

Karel Božek (1905–1962) - Karel Božek se narodil v Boskovicích. Po absolvování čtyřletého Státního českého ústavu učitelského a vojenské prezenční služby v roce 1927 přichází na Podluží. Zde až do své smrti v lednu 1962 působil jako učitel na školách v Hruškách, Charvátské Nové Vsi, Lanžhotě a především ve Staré Břeclavi, kde se roku 1930 oženil s Anežkou Kobzíkovou. Přiženění do známé starobřeclavské rodiny prohloubilo jeho zájem o reálné zachycení rychle se měnícího a postupně mizejícího autentického světa lidového prostředí. Technikou akvarelu dokázal břeclavský malíř Karel Božek vdechnout figurám život, postavy zachycoval v jejich přirozeném postoji. Jeho malby s dokonale propracovanými detaily střihů, tvarů, jednotlivých doplňků krojových součástí jsou dnes proto důležitým zdrojem pro etnografy. Akvarely zavádějí do zaniklých zákoutí a na louky kolem Dyje, nabízejí tak pohledy na starou Břeclav. Na Božkových akvarelech je věrně vypodobena i barevnost a struktura látky, zejména u sukna a hedvábí. Nejvíce ale návštěvníka upoutá autorova dovednost vdechnout figurám život a zachytit všechna ta děvčata, šohaje, strýčky a stařečky v jejich přirozeném postoji. Karel Božek se věnoval svému nejoblíbenějšímu koníčku – malování – až do své předčasné smrti. Jeho podlomené zdraví bylo důsledkem dlouhodobého věznění v koncentračních táborech Mauthausen a Gusen, kam byl odsouzen za protinacistickou odbojovou činnost v době druhé světové války.

Akvarel mládence ve slavnostním kroji „na vyslečení“ doplňuje akvarel dívky a obě autorova díla nám dávají detailní představu lidového oděvu svobodné chasy v končící době autentického folkloru.

I chlapecký starobřeclavský kroj si ještě v polovině 20. století udržoval některé tradiční varianty, které již byly minulostí na zbytku Podluží. Tak slavnostní vysoké čižmy nebyly zdobeny zlatým okutím. V období 30. až 50. let minulého století zaznamenáváme i absenci hedvábných střapců a obuv byla celkově bez ozdobného prošití. „Lajbl“ si uchovává svoje hluboké vykrojení a důsledně dodržuje zelenou podkladovou barvu, která se již po polovině 19. století stala určující. Od vestičky ze sousedního Lanžhota se lišila nepoužíváním lemu z červeného sukna. 

Do současnosti si starobřeclavský chlapecký kroj, jako jediný na Podluží, důsledně uchovává nošení soukenných kalhot „červenic“ pouze s modrou výšivkou. I když tuto původní variantu lze ojediněle vidět i v Ladné, Poštorné či v Hlohovci (zde stále četněji), pouze Stará Břeclav má tyto nohavice jako jedinou správnou možnost. Půvab klasického kroje zdůrazňuje i použití nemalovaných tzv. hladkých mašlí, upevněných na levé straně „lajblu“.