Rudolf Gajdoš – Studie ženy z Lanžhota v šatce

Rudolf Gajdoš (1908-1975) - Ač se Rudolf Gajdoš narodil v Měříně na Vysočině, většinu svého života strávil na Slovácku. Své dětství strávil v Lednici, která mu společně s Mikulovem velmi přirostla k srdci. Byl to právě on, kdo se výrazně zasadil o záchranu obou těchto významných památek! Malířství studoval u prof. Maxe Švabinského, u nějž získal hluboký smysl pro realismus. Tyto estetické tendence promítl i do své tvorby. Poté, co procestoval téměř celou Evropu, vrátil se Gajdoš na Moravu a usadil se v Mikulově. Odtud vyjížděl do širokého okolí a zachycoval místní obyvatele při práci i při slavnostních okamžicích. Miloval panorama a monumentalitu Pálavy i malebnost architektury okolních obcí.

Velmi přesná studie krojované dívky ve vrcholně reprezentačním lidovém oděvu pro svobodné. Zachycuje prvky, které se udržely ve svébytném Lanžhotě hluboce do 20. století (a pokračují i ve století následujícím). 

V první řadě jde o tradici nošení slavnostních „šatek“ a celé tzv. garnitury v podobě „obojků“ a „taclí“ s černou výšivkou a krajkou. Původní typ a vzor můžeme vidět již na prvním zachycení krojů z Podluží z roku 1814. Nezaměnitelnou pro Lanžhot zůstala i obřadní žlutá soukenná sukně s našitými pásy z černého sametu. Ty zdobily spodní část sukně. Studie z roku 1949 zpodobňuje ještě tradiční variantu širokého pásu, lemovaného nahoře a dole jedním úzkým. Délka sukně také odpovídá pozvolnému zkracování, ke kterému na přelomu 40. a 50. let 20. století začalo docházet. Autor zachytil i zlaté podkovičky u čižem, které se ještě v tuto dobu neuchytily např. na sousedním západním Podluží.

Takto oděná svobodná dívka mohla představovat nevěstu, starší družičku či dívku jdoucí na nejvýznamnější náboženské svátky, zejména slavnosti Božího těla.

Tato figurální studie představuje typický příklad Gajdošova systematického zájmu o moravský lidový oděv, který autor zachycuje s pozorností k detailu i celkové siluetě kroje. Postava ženy je podána v klidném, téměř katalogizačním postoji, jenž umožňuje přehledné čtení jednotlivých součástí oděvu – od bohatě dekorované šatky přes vyšívané rukávce až po výrazně modelovanou sukni s tmavým lemem. Kombinace přesné perokresby a jemného akvarelového koloritu vytváří harmonické spojení dokumentační přesnosti s malířskou kultivovaností.

Gajdošova práce zde nepůsobí pouze jako ilustrativní záznam, ale zároveň jako výtvarně stylizovaný portrét nositelky regionální identity. Autor zdůrazňuje rytmus ornamentálních prvků i vertikální linii postavy, čímž dává kroji reprezentativní charakter a přibližuje jej estetice meziválečných a poválečných etnografických studií. Dílo tak lze chápat jako součást širší snahy zachytit a uchovat vizuální podobu podlužáckého krojového bohatství v době postupně se proměňujícího venkovského prostředí.