Karel Božek – Děvčica ze Staré Břeclavi

Karel Božek (1905–1962) - Karel Božek se narodil v Boskovicích. Po absolvování čtyřletého Státního českého ústavu učitelského a vojenské prezenční služby v roce 1927 přichází na Podluží. Zde až do své smrti v lednu 1962 působil jako učitel na školách v Hruškách, Charvátské Nové Vsi, Lanžhotě a především ve Staré Břeclavi, kde se roku 1930 oženil s Anežkou Kobzíkovou. Přiženění do známé starobřeclavské rodiny prohloubilo jeho zájem o reálné zachycení rychle se měnícího a postupně mizejícího autentického světa lidového prostředí. Technikou akvarelu dokázal břeclavský malíř Karel Božek vdechnout figurám život, postavy zachycoval v jejich přirozeném postoji. Jeho malby s dokonale propracovanými detaily střihů, tvarů, jednotlivých doplňků krojových součástí jsou dnes proto důležitým zdrojem pro etnografy. Akvarely zavádějí do zaniklých zákoutí a na louky kolem Dyje, nabízejí tak pohledy na starou Břeclav. Na Božkových akvarelech je věrně vypodobena i barevnost a struktura látky, zejména u sukna a hedvábí. Nejvíce ale návštěvníka upoutá autorova dovednost vdechnout figurám život a zachytit všechna ta děvčata, šohaje, strýčky a stařečky v jejich přirozeném postoji. Karel Božek se věnoval svému nejoblíbenějšímu koníčku – malování – až do své předčasné smrti. Jeho podlomené zdraví bylo důsledkem dlouhodobého věznění v koncentračních táborech Mauthausen a Gusen, kam byl odsouzen za protinacistickou odbojovou činnost v době druhé světové války.

Po akvarelech věnující se především slavnostním pokrývkám hlavy vidíme celkový obraz svobodné dívky ve slavnostním kroji „na vyslečení“. Možná právě tento akvarel svojí technikou průzračných barev na prosvítajícím podkladě s lehkými a přitom výraznými a jasnými barvami nejlépe vystihuje podstatu krásy starobřeclavského kroje.

Kombinace barev červené (doplněné malinově růžovými odstíny), modré a bílé již ve druhé polovině 19. století „vytvořila“ nádhernou sladěnost a vytříbenost kroje, který se stal základem dívčího slavnostního kroje na Podluží. Starobřeclavská varianta slavnostního podlužáckého (původně nazývaného břeclavského) kroje si nejdéle ze všech uchovala některé tradiční prvky. Všechny je na dobovém akvarelu z 50. let 20. století ještě vidíme.

Tak svobodné děvče má na hlavě čepec, který tvoří lepenková mitra potažená červenou hedvábnou látkou. Na temeni je upevněna kokarda mašlí, již v 19. století nazývána „netopýr“. A právě jedině ve Staré Břeclavi se udržel úvaz z hladkých mašlí (jednobarevné, bez potištění nebo malování) v podobě tří naskládaných pater - bílé, modré a růžové barvy. Dolů přes záda potom visí šest mašlí. Dále se ještě po druhé světové válce udržel i původní vykrojený dívčí „lajbl (kordulka bez rukávů).  Ten asi o 10 cm nedosedá na opasek zvaný „pinta“. Z pasu i pod krkem jsou spuštěny tzv. holé či hladké mašle v pastelové barvě (zde růžové). 

Nejtypičtějším znakem ženského starobřeclavského kroje byla původní varianta čižem bez zlatých podkoviček – kožených vysokých bot z jemné kozinky, které se až po obutí vytvarovávaly shrnutím. Dnes již na celém Podluží u svobodných i vdaných žen existuje jen novější varianta napevno navarhánkovaných čižem. 

Povšimněme si i délky sukně sahající téměř do půli lýtek. Jak délka, tak i tradiční tvar sukně umožňují vytvořit vkusnou slavnostní siluetu svobodné dívky na Podluží.