Josef Korejz Blatinský – Michal Tuček z Lanžhota

Josef Korejz - Blatinský (1909-1989) - Josef Korejz Blatinský se narodil a žil v Javornici. Rodný kraj, podhůří Orlických hor, oblast velmi malebná a bohatá lidovou kulturou, mu učaroval již v dětství. Přál si být malířem a také se jím stal, přestože se narodil do chudé rodiny a na akademické vzdělání neměl prostředky. Malovat se učil v příležitostných kurzech pod odborným vedením a rychle našel vlastní výraz, kterým podával své svědectví o životě venkova. Rodný kraj prošel křížem krážem s batohem a kreslířskými a malířskými potřebami. S otevřeným srdcem a vnímavou duší putoval pěšky či na kole za lidovým uměním i do jiných krajů republiky, obdivovat výtvory lidského umu a přírodu.  V roce 1946 navštívil slavnosti ve Strážnici a Velehrad. Prožité zážitky se mu staly impulzem k opakovanému návratu na Slovácko a rozsáhlému výtvarnému vyjádření pomocí ilustrací a fotografií.Stal se spolupracovníkem Ústavu etnografie v Praze, katedry etnografie a folkloristiky Univerzity Karlovy, etnografického oddělení Moravského muzea v Brně, muzea ve Strážnici, spolupracoval také s Ústavem pro jazyk český a od poloviny šedesátých let s Okresním muzeem Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou. Všechny tyto instituce vlastní od Josefa Korejze množství obrazového i slovesného materiálu - dokumentaci zanikajícího života a lidových tradic starého venkova. Krajina, lidová obydlí, sakrální stavby, křty, svatby, pohřby, poutě, slavnosti, folklorní osobnosti, prostí lidé i prosté živobytí, zachycené na akvarelech a snímcích Josefa Korejze Blatinského, nejsou v některých případech výtvarně dokonalé ani technicky brilantní po stránce fotografické, ale svérázný a citlivý autor zanechal úžasné dokumentační dědictví, které se týká i našeho regionu – Podluží a Hanáckého Slovácka.

Mužské „dubené“ kožichy se dříve podle pamětníků nacházely v každé rodině (v selských rodinách bývalo dokonce až pět kusů). Kožichy se oblékaly jak v neděli (slavnostní způsob nošení je oděv rozepnutý), tak ve všední den, a to bez rozdílu stáří a sociálního postavení nositelů. Kožichy se nosily i za deštivého počasí, tehdy se jen obrátily srstí ven. Případně se přes nově pořízené kožichy přehazovala soukenná „halina“.

Střihově je u „dubeňáku“ přednice složena ze tří částí a lopatková partie je spuštěna hluboko dolů. Rovnoběžně s ní je ozdobným stehem ze zad vykrojen širší pás, zvaný „řemen“. Co bohužel na akvarelu není vidět, jsou výšivky mezi těmito pásy. Výšivkám dominuje podlužácký tulipán. Jednoduchý a zprvu jen skromný tulipánek se časem vyvíjel do forem stále bohatších, bujnějších, až nakonec dospěl k téměř barokní podobě s rozmanitými okrasnými přídavky, špičatými i zaoblenými výběžky a různě utvářenými tyčinkami. Ten lanžhotský míval svůj typický rukopis, lišící se od podivínského či hodonínského.