Theodor Bechnik – Muzikanti na hodech

Theodor Bechník (1914-1979) - Kroměřížský rodák studoval malbu v Praze u profesora Zdeňka Kratochvíla. Dnes bohužel pozapomenutý malíř se věnoval převážně figurálním kompozicím a květinovým zátiším. V několika svých dílech zpracovává také lidové náměty, ať už jde o portréty nebo zachycení folklorních slavností. Jeho realistický až syrový styl je mezi českými výtvarníky poměrně lehce rozpoznatelný.

Stejně, jako muzikanti z jiných regionů hrávali na zábavách v obcích Podluží (před 2. sv. válkou například muziky Samka Dudíka z Myjavy, Antala Apaka z Brodského nebo kapela Štefana Radiče ze Svatého Jura), vyjížděli podlužácké kapely hrávat i do obcí mimo svůj region. 

Václav Frolec s Dušanem Holým v knize Podluží z r. 1962 o těchto „potulných muzikantech“ píší:

„K potulným muzikantům patřili například chromý gajdoš Jan Nešpor z Kostic, řečený Kozeu nebo Rechtbergrova cikánská muzika z Mikulova, která hrávala v obsazení prim, kontry a harfa, někdy také s violoncellem, kytarou, harmonikou a později též s cimbálem a basou. Tito „Rechtbergři“ hrávali hlavně „vídeňské taneční kúsky“. Potulní muzikanti bývali podarováváni jídlem a pitím, popřípadě někde také penězi. Dovedli ovšem využívat i slavnostních příležitostí hodů a podobně. Někdy prý byli žebraví muzikanti též pramenem improvizovaných tanečních zábav. „

Rozsáhlá žánrová scéna zachycuje interiér taneční zábavy s muzikantskou kapelou a krojovanými páry v živém pohybu. Kompozice je vystavěna kolem postavy houslisty a akordeonisty v popředí, jejichž výrazná gesta určují rytmus celého výjevu. Bechnikův rukopis je dobře rozpoznatelný mimo jiné díky robustně modelovaným, místy až hruběji pojatým obličejům postav, které zdůrazňují fyzickou přítomnost účastníků a dodávají scéně bezprostřední, téměř reportážní charakter. Dynamické střídání světelných a tmavších ploch vede divákův pohled do středu tanečního kruhu, zatímco opakující se siluety krojů a rozevlátých sukní podtrhují energii dění.

Zobrazení odehrávající se v uzavřeném prostoru připomíná starší podobu hodových a tanečních zábav, které se tradičně konaly spíše v interiérech hospodských sálů než v exteriéru „pod zeleným“. Bechnik tak podává folklorní motiv jako živý společenský prostor, v němž se setkává hudba, tanec i komunitní sdílení tradice. Realistické pojetí figur je doplněno mírnou stylizací a důrazem na charakteristické krojové detaily, čímž vzniká syntetický obraz slavnosti, který akcentuje roli muziky jako hybné síly kolektivního prožitku.