Nástroje pro usnadnění přístupu

Skip to main content

Lenka Jurečková – Hačky pačky

Datace

2024

Technika

lavírovaná perokresba

Rozměry

29 x 20
O autorovi
Lenka Jurečková pochází ze Bzence. Žije v Praze. Absolvovala výtvarnou výchovu a český jazyk na PdF UP v Olomouci (malbu u Ak. mal. Ladislava Jalůvky) a PdF MU v Brně (malbu u Mgr. Petra Kamenického). Folklorní tradice se pro ni stala dominantním námětem tvorby (kresby a malby) už od dob studií. Inspiraci čerpá v živém folklorním dění jihovýchodní Moravy a přilehlých částí moravsko-slovenského pomezí. Primárním tématem její tvorby je folklor a lidé z jejího rodného Slovácka. To je reprezentováno také zachycení poetické krajiny i místní architektury. Malířská forma je svižná, lehká, výrazně barevná a zcela nezaměnitelná.
Etnografický popis

Tak jak je „verbuňk“ typický mužský tanec, je tanec „vrtěná“ nejtypičtější tanec smíšený.Tančíval se původně jako samostatný tanec, postupně se stal tancem tzv. sóla. Skládá se ze dvou částí – předzpěvu jedné sloky taneční písně a vířením dvojice na místě pravými a levými boky vpřed i vzad, kdy paže tanečníků jsou spojeny. Před společným vířením (točením) se dvojice k sobě obrátí čelem, uchopí se za obě ruce asi ve výši očí a přetahuje se buď mírným natřásáním spojených paží nebo vláčnými obloučky. A právě tomuto „přetahování“ se na Podluží lidově říká „hačky pačky“. Po ukončení tance chlapec zvolá: “Muziko, úvratí“ a pár zatančí závěrečné krokové variace.

Právě v tomto párovém tanci vynikají siluety slavnostních krojů svobodné chasy „na vyslečení“, kdy v pomalých i točivých pohybech tanečníků se jednotlivé barvy krojových součástí slévají do jedné velké harmonie.

Výtvarněhistorický kontext

Kresba zachycuje stylizovanou dvojici krojovaných postav v lehce tanečním postoji, pojatou prostřednictvím svižné, expresivně vedené linie. Autorka pracuje s kombinací perokresby a jemných barevných lavírovaných ploch, které naznačují objem a pohyb, aniž by směřovaly k detailní popisnosti. Ornamentální prvky kroje jsou redukovány na charakteristické znaky – siluetu sukně, stuhy a výšivkové motivy – čímž kompozice získává lehkost a rytmickou dynamiku.

Dílo představuje současnou interpretaci folklorní tematiky, v níž je tradiční motiv tanečního setkání přetlumočen osobitým, kreslířsky uvolněným rukopisem. Jurečková zde navazuje na kontinuální inspiraci lidovou kulturou, avšak posouvá ji do polohy vizuální zkratky a výrazové spontaneity typické pro moderní kresbu. Výjev tak nepůsobí jako dokument konkrétního rituálu, ale jako výtvarná evokace radostného společenského kontaktu a živosti krojové tradice v současném kontextu.