Josef Korejz Blatinský – Bartošová z Lanžhota ve fěrtochu

Josef Korejz - Blatinský (1909-1989) - Josef Korejz Blatinský se narodil a žil v Javornici. Rodný kraj, podhůří Orlických hor, oblast velmi malebná a bohatá lidovou kulturou, mu učaroval již v dětství. Přál si být malířem a také se jím stal, přestože se narodil do chudé rodiny a na akademické vzdělání neměl prostředky. Malovat se učil v příležitostných kurzech pod odborným vedením a rychle našel vlastní výraz, kterým podával své svědectví o životě venkova. Rodný kraj prošel křížem krážem s batohem a kreslířskými a malířskými potřebami. S otevřeným srdcem a vnímavou duší putoval pěšky či na kole za lidovým uměním i do jiných krajů republiky, obdivovat výtvory lidského umu a přírodu.  V roce 1946 navštívil slavnosti ve Strážnici a Velehrad. Prožité zážitky se mu staly impulzem k opakovanému návratu na Slovácko a rozsáhlému výtvarnému vyjádření pomocí ilustrací a fotografií.Stal se spolupracovníkem Ústavu etnografie v Praze, katedry etnografie a folkloristiky Univerzity Karlovy, etnografického oddělení Moravského muzea v Brně, muzea ve Strážnici, spolupracoval také s Ústavem pro jazyk český a od poloviny šedesátých let s Okresním muzeem Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou. Všechny tyto instituce vlastní od Josefa Korejze množství obrazového i slovesného materiálu - dokumentaci zanikajícího života a lidových tradic starého venkova. Krajina, lidová obydlí, sakrální stavby, křty, svatby, pohřby, poutě, slavnosti, folklorní osobnosti, prostí lidé i prosté živobytí, zachycené na akvarelech a snímcích Josefa Korejze Blatinského, nejsou v některých případech výtvarně dokonalé ani technicky brilantní po stránce fotografické, ale svérázný a citlivý autor zanechal úžasné dokumentační dědictví, které se týká i našeho regionu – Podluží a Hanáckého Slovácka.

Sváteční oděv starší vdané ženy původně nezahrnoval parádní zástěru „fěrtoch“ s paličkovanými „vláčkovými čipkami“ (krajkami) a bílou výšivkou. Ta byla vyhrazena pro svobodné dívky, popř. ji nosily i mladé vdané ženy. Po roce 1945 se toto rozlišení (podobně jako mnoho dalších) přestává dodržovat a zejména v Lanžhotě mizí z ženského lidového šatníku zástěra „canglovice“. Právě ona, bez krajek, jen s vyšívaným „ocanglováním“ po stranách byla typická pro provdané ženy. 

Nezbytnými součástmi této varianty ženského oděvu byly dále bíle vyšívaný „obojek“, dlouhé „hladké“ bílé šňůrky, tmavá sametová jupka s našitými krajkami „správami“, sukně délky do poloviny lýtek a vlněný šátek „tibeťák. A protože je černý s barevnou ozdobnou bordurou, můžeme určit i dobu nošení oděvu. Jedná se o liturgické období od sv. Kateřiny do svatodušních svátků.