Josef Konečný „Žar“ – Šlahači

Josef Konečný „Žar“ (1909-1989) - Josef Konečný se narodil v Žarošících – významném mariánském poutním místě na Slovácku. Odtud pochází také zkratka „Žar“, kterou uvádí ve své signatuře, odlišující ho od stejnojmenných malířů. Vyučil se malířem pokojů a dekorací, pak začal navštěvovat kurzy kreslení na Škole uměleckých řemesel v Brně. Od r. 1932 studoval u prof. Nechleby na AVU. V r. 1946 se usadil v Hodoníně. V jeho dílech se setkáváme převážně s folklorní tématikou z oblasti Podluží i dalších oblastí Slovácka. Signifikantní pro jeho tvorbu, inspirovanou Nechlebovským šerosvitem je přízračný opar – mlha, která jeho malbám dodává jedinečnou atmosféru. Jeho tvorba prozrazuje upřímný a srdečný vztah k svému rodnému kraji, který pro malíře představoval ideální svět.

Velikonoční svátek byl a je odjakživa spojen i s řadou magických praktik a úkonů, z nichž se dodnes dochovaly hlavně ty, které mají kolektivní, zábavní a společenský charakter (jako je vynášení Smrtky, klepání hrkači, malování kraslic či pondělní pomlázka). Právě „šlahačka“ je v podlužáckém nářečí označení výročního obyčeje chození na Červené pondělí. Časně zrána hospodář začal v chalupě vymrskávat hospodyni, aby jí vyhnal zlý jazyk, za ním mrskal pacholek děvečku, bratr sestru, to aby pamatovaly na očistec a každý žádal po malovaném vajíčku. Alespoň jedno muselo být červené – symbolizovalo tak živou plodnou sílu a dalo tomuto dni i název. Dopoledne pak chodily na mrskačku skupiny chlapců s opentlenými žilami z vrbového proutí. 

Dodnes chodí svobodní chlapci na Podluží ve slavnostním kroji na velikonoční obchůzky po dědinách. Ti na obraze jsou dle zeleného „lajblu“ a kloboučku „húseňáku“ z jižní části tohoto regionu.

Komorní figurální scéna zachycuje trojici postav v okamžiku velikonoční obchůzky, kdy dvojice mladíků přichází ke dveřím domu za dívkou. Kompozice je soustředěna na vzájemnou interakci figur – stojící muž s pomlázkou a klečící společník vytvářejí dynamický protipól postavě dívky, která vystupuje z temnějšího interiéru. Malba je vedena měkčím, místy zkratkovitým rukopisem, který zdůrazňuje atmosféru situace spíše než detailní popis krojových součástí.

Konečný zde interpretuje tradiční velikonoční zvyk „šlahačky“ jako intimní sociální rituál odehrávající se na prahu domu, tedy v prostoru setkání soukromého a veřejného světa. Postavy nepůsobí jako typizované symboly, ale jako účastníci konkrétního lidského kontaktu, jehož význam je založen na gestu a očekávání odpovědi. Dílo tak představuje lyricky laděnou výtvarnou reflexi obyčejové tradice, v níž je folklorní motiv nahlížen skrze osobní, komorní vyprávění.