Otto Peters – Dívka v šatce Lanžhot

Otto Peters (1882–1970) - Otto Peters byl český malíř, figuralista, portrétista politiků a podnikatelů. Narodil se v panském dvoře v Dolcích, kde byl jeho otec Karel Peters hospodářským správcem. Navštěvoval obecnou školu v Horšicích. Po předčasné otcově smrti se matka Filoména, rozená Beštová, z Velké Třebejciny u Švihova, odstěhovala s pěti dětmi do Klatov. Otto zde studoval reálné gymnázium. Díky finanční podpoře Nadace Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových přešel v roce 1897 z kvarty na Umělecko-průmyslovou školu v Praze. Jeho profesory byli Jakub Schikaneder, Felix Jenewein a Emanuel Krescenc Liška. Po roce 1948 upadl v nemilost a dožíval v nedůstojných podmínkách. Pohřben byl ve společném hrobě se svým přítelem a vrstevníkem ak. malířem Robertem Schlosserem (1880–1943) na hřbitově v Praze-Malvazinkách. Byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Ze stylového hlediska pokračoval v tradici akademismu a salonní malby 19. století. Pro svou schopnost vystihnout charakteristiku portrétované osobnosti a podtrhnout její kladné rysy patřil za První republiky vedle Vratislava Nechleby k nejvyhledávanějším portrétistům establishmentu. Portrétoval dvakrát T. G. Masaryka (pro Obrazárnu Pražského hradu a pro rektorát Karlovy Univerzity), Karla Kramáře a jeho manželku Naděždu Nikolajevnu[2], Antonína Švehlu, Edvarda Beneše, arcibiskupa Bedřicha Schwarzenberga (pro Arcibiskupský palác), generála Rudolfa Medka, Františka Soukupa a další představitele první republiky.

Na obraze z počátku 20. století je zachycena dívka v „šatce“. Jedná se o velmi starobylou obřadní součást kroje svobodných dívek především při svatbách – nosila je nevěsta a starší družička. Děvčata si „šatky“ uvazovala také při významných liturgických slavnostech, jakými bylo např. Boží tělo. 

Zcela ojediněle se dodnes zachovala tradice původního zhotovování šatek v Lanžhotě, výrazné národopisné obci. Černé vyšívání na „šatce“ koresponduje s výšivkou na „taclích“ i„obojku“ a shodně je tato tzv. „garnitura“ olemována jemnou černou krajkou. Co již autor na obraze nezachytil, jsou paličkované krajky zvané „ficle“, které byly asi 40 cm od každého konce vkládány do „šatky“ a také ji ukončovaly. Krajky byly smetanové nebo žluté barvy, původně z kopřivových, později hedvábných nití a ještě kolem roku 1880 se zhotovovaly přímo v obci. Později již musely být dováženy, podobně jako ostatní krajky, ze Slovenska (tehdejších Horních Uher). Podobný ráz měly i „šatky“ z Dolních Rakous, především z obcíCáhnov (Hohenau) a Ranšpurk (Rabensburg), které si až do 1. světové války uchovalykrojovou svébytnost a náležely do národopisného regionu Podluží.

Svobodná dívka na obraze je také vypodobněna ve žluté obřadní sukni, jejíž nošení dodnes v Lanžhotě přetrvalo.

Polopostava mladé ženy zachycené z profilu představuje typizovaný portrét nositelky lidového kroje z Lanžhota. Kompozice je soustředěna na jemně modelovanou tvář a na výrazné detaily oděvu – bílý čepec, vyšívanou šatku s tmavými ornamenty i bohatě řasené rukávy. Malíř pracuje s klidnou barevností a uvolněným, místy zkratkovitým rukopisem, který akcentuje dekorativní kvality kroje spíše než individualizovanou podobu portrétované.

Dílo vzniklé na počátku 20. století dokládá dobový zájem výtvarníků o etnograficky inspirované motivy jihomoravského venkova. Peters zde zachycuje kroj jako nositele regionální identity a kulturní kontinuity, přičemž realistické pojetí figury doplňuje citlivým důrazem na ornament a materiálovou strukturu textilií. Obraz tak stojí na pomezí portrétní studie a výtvarného dokumentu lidové tradice, který zároveň nese estetizující, mírně idealizovaný charakter.