Podluží v obrazech

Oblast Podluží, s bohatou tradicí krojů, obřadů a zvykosloví, se stala na konci 19. století, a téměř po celé 20. století, silným inspiračním zdrojem výtvarného umění. Umělci v něm nacházeli nejen estetickou hodnotu, ale i hlubší význam kulturní identity. Slovácko tak poskytovalo významnou inspiraci pro české i zahraniční umění, a naopak místním obyvatelům tohoto regionu přinášelo umění, inspirované jejich životy, pocit sounáležitosti a jedinečnost dochované svébytné kultury, budované po staletí pod vlivem víry, společnosti, ale i krajiny. Zachycení folkloru ve výtvarném umění přispívalo a stále přispívá k uchování vizuální paměti regionu — zejména podoby krojů, jejich barevnosti, ornamentiky a výrazu. Tyto motivy se objevují v nejen v malbě, ale také v sochařství, grafických dílech, ilustraci i užitém umění, čímž se stávají součástí širšího kulturního dědictví. Zejména ve 20. století došlo k zajímavému spojení moderních, často abstraktních stylů, které zpracovávaly tradiční folklorní témata. Vznikla tak řada uměleckých děl s příjemným napětím mezi tradičním námětem a moderní formou.

Výtvarníci folklor často nezachycovali jen dokumentárně, ale přetvářeli jej podle dobového vkusu či osobního výrazu. Právě v tom spočívá živost a síla propojení folkloru a umění – tradice se tak stává inspirací pro nové generace a dostává se do dialogu se současností. Kroj jako nositel regionální identity tak může ožívat nejen na slavnostech, ale i na obrazech, plakátech nebo v současném designu, kde si dál uchovává svůj původní význam i vizuální krásu. Dříve opomíjené téma venkova se tak stává nedílnou součástí výtvarné kultury, která folklor uvádí do podvědomí diváků i v odlišných krajích republiky i evropského kontinentu.

Mgr. Blahoslav Uhrovič, kunsthistorik

Motto:
„Kroj dovedl od nepaměti člověka povznést. Nikdy bych nevěřil, jaké kouzlo je v něm ukryto, ale také bych nevěřil, s jakou přímo posvátnou něhou se kroj zhotovuje a jak se o něj pečuje.“ Těmito slovy na počátku 20. století vyjádřil Vilém Mrštík svůj obdiv k lidovému kroji a jeho zájem koresponduje s dobovým společenským zájmem o rychle mizející a ustupující lidovou kulturu.

Lidový kroj lze charakterizovat jako oděv, typický pro určitou národopisnou oblast a dobu. Zjednodušeně řečeno, jde o tradiční oděv venkovských obyvatel na našem území. Vyvíjel se a pozvolna se měnil v průběhu staletí. Čím hlouběji do historie, tím známe méně konkrétních informací. Detailněji jej popisovat, hodnotit jeho vývoj můžeme až od druhé poloviny 18. století, kdy se lidovému kroji začíná věnovat pozornost a zachycují je i první malířské kolekce. V 19. století se přidává zájem vzdělané společnosti a badatelů, vznikají první muzea a kroje – zejména jejich slavnostní typy – se stávají cennými sbírkovými soubory. Po vynálezu fotografie a vytvoření celé sítě muzeí se kroj jako jedna z určujících dominant lidové kultury stává hlavním objektem sběratelského zájmu. Dnes již můžeme poměrně přesně popsat vývoj a typy lidového oděvu v jednotlivých národopisných oblastech v 19. a 20. století.

Kroje se samozřejmě v jednotlivých regionech lišily. Odrážely životní podmínky a charakter v dané oblasti a je logické, že jinak vypadaly ty z bohaté úrodné Hané a Podluží a jinak ty z chudých podhorských oblastí. Ve všech oblastech se však kroj shodně dělil do určitých kategorií. Podle užitné funkce na kroj pracovní a všední, sváteční a obřadní. Dále na kroj ženský, mužský a dětský a podle rodinného stavu též na kroj pro svobodné a osoby ve stavu manželském. Nesmíme ale zapomínat i na rozdílné sociální postavení jednotlivých nositelů kroje v rámci vesnice, které se projevilo především v bohatosti a nákladnosti kroje svátečního.

Ve druhé polovině 19. století zejména masový nástup textilní konfekce a stále větší nabídka dostupných a levnějších (oproti doma tradičně zhotovovaných) látek způsobily postupné odkládání lidového oděvu. Rozvoj průmyslu a možnost výdělku ve městech, v továrnách, na železničních drahách zapříčinil, že muži začali odkládat pro tuto práci nevhodné krojové oblečení, k němuž se někdy vraceli alespoň ve sváteční dny. Ženy je v tomto sice následovaly o něco později, ale do 20. století se lidové kroje ve větší míře udržely jen v jižních Čechách a na jihovýchodní Moravě.

V současnosti se v našem národopisném regionu Podluží udržuje tradice nošení slavnostních krojů především u svobodné chasy – dívek a chlapců. Vdané ženy, popř. ženatí muži (mužáci), si kroj oblékají při návštěvách významných bohoslužeb, folklorních příležitostech jako jsou hody a akcích pořádaných místními slováckými kroužky.

PhDr. Alena Káňová, etnografka